Bouře

Vidím, jak se ženou mraky. Tmavé, těžké a rychle se blíží. Nejprve se ve mně objeví strach. Hlavou se mi honí věty typu: Co to zase bude? Ustojím to? Já už nechci další zkoušku... V ten moment mou bytostí prostoupí síla. Není to emoce a ani pocit. Je to stav bytí. Síla, která je něžná, nezlomná a nekonečná. Na tváři se mi objeví úsměv. Přijímám výzvu a jdu jí naproti. 

Jak dlouho to bude trvat? Nevím. Co všechno se změní? Nevím. Jak budu vypadat na druhé straně? Nevím. Vím jen to, že mé odhodlání a síla jsou nekonečné. Znamená to, že je to jednoduché? Ne. Každý krok je vydřený, upocený, neelegantní a surový. Vím, že půjdu do posledního dechu.

Bouře řádí. Každý můj krok je těžší a těžší. Nic nevidím. S každým nádechem nadechuji sílu a s výdechem dělám jeden krok a pak další a další. Zdá se to nekonečné. Tíha roste, ale víra roste společně s ní. Vědomě dělám každý svůj pohyb. Šetřím tedy koncentruji tím svou sílu.

V bouři jsem sama. Nikoho nevidím. Třeba tady někdo se mnou je a třeba taky ne. Vím, že ON je tady se mnou. To ON dělá skrze mne každý krok. A přesto v hlavě se to cítí velmi osamoceně. A tak věřím. Nezastavuji. Jdu dál.

Vítr ustává. Mraky mizí. Přestává pršet. Paprsky Slunce si postupně nachází cestu na zem. Cítím, jak je mé tělo vyčerpané. Nohy mě jen tak tak drží. I když fyzicky nemám sílu na to se radovat, vevnitř oslavuji. Lehám na zem. Nad sebou vidím prosvítat modré nebe. Nechávám se opečovávat Matkou Zemí, Sluncem a uvnitř Bohem.

Zjišťuji, že jsem opět o kousek blíž sobě, Jemu i Jí. Ještě bych ležela, ale něco mě volá. Něco tam daleko za obzorem. Zvedám se. Vydávám se na další cestu a možná cesta není cestou a je to jenom hrou. Nevím... A vlastně je to jedno.

Nádech. Výdech. Krok.