Přání a vnitřní oheň

Přání může mít mnoho podob. Možná začínají přáním Ježíškovi. Postupně jak stárneme, tak ty přání se promění v niterný šepot, o kterém uvažujeme, jestli má cenu v něj vůbec věřit. Protože...Co když se nevyplní?

A já si nemůžu pomoci, ale v hlavě mi zní věta: "Věřte, že všecko oč v modlitbě prosíte, jste již dostali, a budete to mít."

Pěkné, ale co to znamená, že? Pro mě to v praxi znamená to, co mě má potkat, tak mě potká. A je jedno, jestli je to hezké nebo ne. A jestli to chci nebo ne.

Tenhle fakt má tendenci v člověku vyvolat rozporuplné emoce a pocity namísto stavu bezpečí a úlevy. Nemám pravdu? Najednou to tak trochu smrdí nepohodlím, možná i bolestí, ale hlavně kurva je to furt nějaká cesta, kterou člověk musí urazit.

Není ale tohle vlastně součástí lidského prožitku? Není náhodou tohle tím cílem? Ačkoli je pravděpodobně správná odpověď ano, tak to nemění nic na faktu, že někdy člověk už prostě nemůže. A to se opakuje v neustálém cyklu, pořád dokola, dokola a dokola.

Tady mi na mysl přichází vzpomínka na mou zkušenost – přijetí cesty v lidské podobě a rozhodnutí, že ať je to jakékoli, ať se děje cokoli, já VÍM, že dojdu až dokonce. Najednou se z rozhodnutí stává vnitřní síla v podobě ohně, který hoří v srdci každého bojovníka, každého člověka.

A možná tohle je cesta, jak se každé niterné přání doopravdy změní v realitu.