Zhmotněný dech

Cítím, že tento příběh mám napsat. Jedna má část by si ho chtěla hamižně nechat pro sebe, ale Srdce říká jinak. Asi před měsícem jsem byla požádána jednou ženou, jestli bych s ní sdílela dechové techniky, které by ji mohly zlepšit určité části života. Byla jsem poctěna, neboť této ženy si nesmírně vážím. Děkovala jsem Bohu, že mohu a prosila jsem ho, ať mu dokážu uhnout z cesty a stane se to tak, jak má. Taková má mantra. 

Den předem jsem se chtěla připravit - od faktů, technik až po já nevím co...prostě jsem to chtěla mít dokonalé. Přišla jedna rada: "Na tohle všechno zapomeň." A tak jsem se rozhodla celé to pustit. Bylo mi jedno, jestli opravdu budeme dýchat nebo ne. Jen jsem se snažila být přítomná. Prostě jen tak, bez očekávání.

Ke společnému dýchání došlo. Na místě, které bych si nevybrala. Za zvuků, které bych si nevybrala... No prostě opravdu bych si to vymyslela jinak. A ještě k tomu jsem měla představu (kterou jsem považovala za naprosto pravdivou), co to je být facilitátor. No, byla milná. Všechno bylo jinak. Ale už teď vám mohu říct, že tak jak se to odehrálo, tak to bylo perfektní. Každá sekunda byla perfektní. 

Sedíme na lavičce a koukáme do starých stromů. Když jsem opřená, moje nohy nedosáhnou na zem. Fouká. Někdy silněji a jindy to je jen takový vánek. Nedivím se, dyť jsme na kopci. Sedíme povídáme si. U toho povídání se zaměřuji na svůj dech. Zpomaluji ho, prohlubuji ho. Poslouchám příběh, který žena zrovna vypráví. Koukám, jak listí tancuje ve větru. A najednou jsme byly u dechu. Nepopisovala jsem brániční dýchání, nezdůvodňovala jsem žádné proč. Provázela jsem svým nádechem a výdechem. Má pozornost nebyla hlavně u ženy. Byla hlavně s mým dechem, v mém dechu, v mé hrudi. Má pozornost se stala s dechem jedním. A až poté jsem vnímala ženu. Postupovaly jsem pomalu. Sekundu po sekundě. Jako bychom šly po jednotlivých stopách nádechu a výdechu. A začaly se dít neuvěřitelné věci. Pokaždé, když jsem se vědomě nadechla celou svou bytostí jako "ukázku", vítr přestal foukat. Z ničeho nic bylo naprosté bezvětří. Jakmile jsem z toho vystoupila, opět začalo foukat. Když se to stalo poprvé, tak to byla pro mě pěkná "náhoda". Ale tento úkaz se opakoval asi desetkrát. Cítila jsem, jak dech, který mám v hrudi, je všude. Je ve všem. Je prostě vším. Jednota. A přesto jsem stále v těle, v hlavě - mám myšlenky a prožívám překvapení! Všechno najednou. V jeden jediný moment.

Žena měla tak hluboký prožitek a tak hluboké pochopení na mnoha úrovních, že ještě teď jsem v údivu.

Nedržela jsem prostor, jak jsem zvyklá ho držet. Neřekla jsem jediný biologický fakt nebo popis jemnohmotného světa. Neprovázela jsem žádnou technikou. Jen jsem se stala dechem. A věci se začaly odehrávat samy.

Všechno, co znám, co jsem v životě zažila, se obrátilo vzhůru nohama. Dostalo to jiné světlo, stín i barvu. Najednou všechno začalo dávat smysl, ale úplně jinak. 

Obyčejný nádech a obyčejný výdech. S plnou pozorností s ním a v něm. Surové a zároveň to nejlaskavější bytí, které jsem kdy zažila. 

Děkuji <3